Můj Blog

aneb otavská nymfomanie, ba i suchařina

Historie mojí předešlé velké salmonidní výpravy se téměř opakovala. Dva dny před naloděním muškařských krámů a bižuterie na palubu Octavie opět přešla Českem letní bouře a naplnila koryta pstruhových revírů až po okraj. Div, že ne přes něj! Jediná horní Otava se dokázala rychle vzpamatovat i z prvního povodňového stupně, a to už za pouhých pár dnů. Ze sobotních skoro pětašedesáti kubíků v Rejštejně zde dokázala do pondělního rána odtéci na snesitelných jedenáct. Tedy, hrrrr, na ně!

Základnu jsem rozbil v jednom z malebných kempů pod Annínem, odtud se pak vydával vozmo k šancovým partiím. Ten, kdo tenhle revír zná, totiž ví, že jich na zhruba dvaceti kilometrech řeky mnoho není. Devadesát devět procent toku je totiž rychlá velmi mělká voda bez reálných rybích stanovišť a schovávaček, ryby jsou staženy jen do hlubších tahů a jam. Těch je ale jak šafránu. Propátral jsem skoro všechny, od Rejštejna po Čepici. S jednoznačným závěrem – rybek jak hnoje, avšak na pánev nic. Ne, že by mi šlo o maso, to ani náhodou! Ale pokud za přibližně třicet prutohodin nenarazím, krom stovek dorostenců, na jedinou třebaže utrženou čtyřicítku, přičemž mírových ryb je pouze cca pět procent z lapených, pak není něco v pořádku. Jistě, většina obsádky byla ochotna spolupracovat, žrala mi mikrogoldy i suché přesně podle příručky, každý šancový tah či jámu jsem okoval téměř do mrtě, ale... Pokud si aspoň sem tam tzv. nezaválčím, nejsem spokojen. A to nejsem ani trofejobijec, ba ani plackožrout, či připrděný webový galerista líbající ryby na čumák.

Pochlubit se tak mohu jedině tím, že jsem letos úplně poprvé potkal na pstruhovce živého porybného. Milé setkání! Jakýsi postarší cyklista v pestrobarevném velo-dresu a helmě lebkouna, jakých je o prázdninách na šumavských silničkách jak hnoje, na mne ze břehu hulákal: „Dobrý den, rybářská stráž...,“ a to opakovaně.  „Nedělej si kozy, srandisto! Vrať se zpátky do peletonu Závodu míru...,“ říkám si v duchu opakovaně zas já a domnělou provokaci zcela ignoruji. Ovšem když jeho hlasivky přešly do fistule, ohlédnu se z řeky na břeh pečlivěji a zřím v jeho dlani třpytivou placku. No, vida!

Z cyklisty se skutečně vyklubala opravdová rybářská stráž, až na ten přiléhavý strakatý hacafrak. Nicméně po kontrole papírů se stal velmi komunikativním, klábosili jsme dobrou půlhodinu. Mému vysokému skóre, avšak bez větší ryby, se moc nedivil. Horní Otava je po mnoha každoročních povodních prý osazena především ročkem a dvouročkem, sporadicky se dá přelstít i tříletá ryba. Ale to jen ta, kterou nesežral kormorán. Mnohakilometrové úseky nad a pod Sušicí jsou pak zcela bez ryb. Tam, kde mi dříve pláchly i trofejní kusy, není ani ploutev. V úterý dopoledne jsem prošel cca čtyři kilometry dolů od sušického Domu armády přes soutok s Ostružnou a jediným výsledkem mi byli dva lipánci a jeden vybledlý potočák. Ryby zde nemají skrýše, hlubší partii, pouze pískem zanesené rovné pláně rychlé velmi mělké vody. A v těch několika málo zbylých tůňkách je vše sežráno buď černou smrtí, nebo sportovními rybáři. Ach, jo...

Moji zřejmě poslední prázdninovou expedici přesto chápu jako úspěšnou, ale jen tréninkově. Prověřil jsem si totiž na spoustě dorostenců chytací mouchy, jež se mi osvědčily už na minulých letošních expedicích. Jak se tedy zdá, blížím se k optimu, tedy tutovkám. O to víc se těším na podzimní lovy. Jenže, safra, to už pak bude zase Jéžišek. Jeminkote! Nu, co naděláš...

autenticky z Annína prostřednictvím Nokia N97

Jirka